Jan Hlaváč: SEANCE S ARCHANDĚLEM

Jan Hlaváč
Seance s archandělem
Vánoční román z cyklu Případy Elišky Hronkové

Příběh románu Seance s archandělem, který navazuje na povídkovou knihu Případy Elišky Hronkové, se odehrává o Vánocích roku 1864.

Rodina vyšetřujícího soudce Jindřicha Hronka ovšem klidné svátky mít nebude. A příliš si neodpočinou ani komisaři Omelka a Kaulfers ze čtvrtého oddělení pražské c. k. policejní direkce.

Na Malé Straně totiž žije doktor Horst Gabler – podle některých geniální lékař a charismatický duchovní vůdce, podle jiných šarlatán – a ve svém bytě pořádá duchařské seance. Hovoří se tu s mrtvými a k hostům spiritistických setkání prý prostřednictvím somnambuly promlouvají svatá Anna a archanděl Nael. Policie by se možná o podivné počínání magnetizéra Gablera vůbec nezajímala, kdyby na jedné ze seancí záhadně nezemřel páter Hermann, osobní zpovědník emeritního císaře Ferdinanda.

Soudní rada Jindřich Hronek se svými lidmi zahájí šetření a brzy zjistí, že tenhle případ nebude tak jednoduchý, jak zprvu vypadal. Smrt kněze je totiž jen předehrou dalších událostí, které přicházejí nečekaně a postupně rozbíjejí jednu vyšetřovací verzi za druhou...

Do Hronkova týmu patří také Eliška, i když se o tom nemluví nahlas. Pan rada totiž ví, že je jeho dcera příliš chytrá a umanutá na to, aby ji udržel stranou dění. Navíc na objasnění případu má Eliška osobní zájem, neboť je do něj zapletena matka její přítelkyně Ursuly...

Všichni, které znáte z povídkové knihy Případy Elišky Hronkové, jsou zpátky. A čekají je Vánoce, jež budou všelijaké, ale jistě ne šťastné a veselé.

Specifikace: Vázaná s přebalem, s obrazovým doprovodem, formát: 145x205 mm, 368 stran

*

Ukázka:

Přítomní cítili, jak místnost zaplavuje chlad. Kateřina Šprunková seděla strnule se zavřenýma očima a obličej měla ještě bledší než obvykle. Pak konečně jejími ústy měkce promluvil archanděl Nael:

„Moji drazí, dnes povolám jednoho z vás...“

Lidé, kteří seděli kolem kulatého stolu a drželi se za ruce v magickém kruhu, ani nedutali. Jen Johana Ströbingerová se neubránila tlumenému vyjeknutí. Kdyby ji za levačku nedržela Karolina Konrádová a pravou dlaň jí pevně nesvíral doktor Gabler, byla by od stolu vyskočila a z místnosti utekla. Takhle sebou jen bezmocně trhla. I v matném světle svíčky na skříňce u zataženého okna zachytila nevlídný pohled paní Sofie, lékařovy sestry. Ta tiše sykla a po nějaké chvíli se rozechvělým hlasem zeptala:

„Koho z nás sis vyvolil, Naeli?“

Z Kateřininých úst se vydral táhlý vzdech. Stůl se roztřásl a pak se vznesl několik palců nad podlahu. Paní Ströbingerová vykřikla, tentokrát už nahlas, a nebyla sama. Stůl těžce dopadl na zem a společnost ohromeně sledovala, jak se dřevěný kříž položený v jeho středu pootočil.

„Ó mocný Naeli!“ vydechla Sofie Langová s posvátným rozechvěním. „Znamená to, že dnes povoláš k vyšší službě kněze?“

Kateřina otevřela oči – měla je obrácené v sloup, takže byla vidět jen bělma. Zasmála se. Byl to drsný, hrůzu nahánějící smích, jaký by se snad hodil k muži, nikoli však k drobné dvaadvacetileté dívce.

„Jak zmateni jste ve své slepé víře!“ řekla Kateřina hlasem stejně hrubým, jako byl její smích. „Není Naela a nebude Boha!“

Paní Sofie přísně zvolala:

„Dost, Kateřino! Kdo nyní skrze tebe mluví?“

Dívka se znovu rozesmála.

„Ve jménu božím – řekni své jméno!“ připojil se katecheta Věneček, který seděl vedle Sofie.

Kateřinin smích přešel v chroptění. Pevně sevřela víčka a tvář se jí stáhla v děsivé grimase. Když pak otevřela doširoka oči, v tmavých zorničkách upřených na kněze se zračilo čiré zlo. Páter Věneček zahřímal:

„Zapřísahám tě, duchu nečistý, ve jménu Boha Otce všemohoucího, ve jménu Ježíše Krista, Syna jeho, našeho Pána a Soudce, ve jménu Ducha Svatého, prozraď své jméno!“

„Heinrich Ströbinger!“ štěkla dívka.

„Kdo tě posílá?“

„Samo peklo!“

Jediná svíčka, která prostor spoře osvětlovala, zhasla. Nastala tma – hutná, bez dechu.

Johana Ströbingerová vyskočila ze židle a bylo jí jedno, že tím narušila magický kruh. Chtěla být všude jinde, jen ne tady. Potmě zamířila ke dveřím a cestou pokácela nějaký stolek nebo taburetku. Nahmatala kliku.

Z haly dopadlo do salonu světlo. Ozval se výkřik – tentokrát to byla Karolina Konrádová. Paní Ströbingerová se zděšeně otočila.

Na zemi ležel jeden z účastníků seance, sípal a lapal po dechu. Otec Hermann – osobní zpovědník císaře Ferdinanda.

*

O hlavní postavě:

Eliška Hronková přišla na svět 27. listopadu 1847 v Pardubicích. Od šesti let ji vzdělávala domácí učitelka, která ovládala češtinu, němčinu, španělštinu a latinu, ale na dívku hovořila jen česky a německy. Elišku nadchla pro matematiku a přírodní vědy a také ji naučila hrát šachy a go. V roce 1858 se Hronkovi přestěhovali do Prahy, neboť Eliščin otec byl jmenován soudcem zemského trestního soudu. Dívka začala navštěvovat německou vyšší dívčí školu, s úrovní výuky ovšem nebyla spokojena. Od sedmi let hraje na klavír, ale příliš jí to nejde. K reprodukčnímu umění nemá vztah – o to raději má literaturu a filozofii. Baví ji vařit. Od dětství si nerozuměla s matkou ani se svými vrstevnicemi, které ji považovaly za chladnou a bezcitnou. Nikdo ji nikdy neviděl plakat. Eliška má o šest let staršího bratra Hansiho, který studuje práva a s nímž nemá žádné společné zájmy. Se svým snem stát se spisovatelkou se nesvěřuje.