Jakub Malovaný: LOU FANÁNEK HAGEN

Lou Fanánek Hagen

Monografie přináší unikátní pohled na život a tvorbu Lou Fanánka Hagena, frontmana kapely Tři sestry, svérázného zpěváka, jednoho z nejoriginálnějších českých textařů, a především nepřehlédnutelné osobnosti, kterou znají a vstřícně přijímají nejen fanoušci rockové hudby.

Publicista Jakub Malovaný Fanánka konfrontuje s jeho minulostí, ptá se na přítomnost a otevírá výhledy do budoucnosti. Čtenářům poctivě nabízí pohled z více stran. Kromě hlavního aktéra promlouvají častokrát dávno zapomenuté archivní materiály, ale také důležití lidé, s nimiž se Fanánek během života setkal. Ať už veřejně známí, nebo ti, kteří formovali jeho soukromý život.

Kniha je vybavena bohatým obrazovým doprovodem, jehož součástí je velké množství dosud neuveřejněných snímků.

Specifikace: Vázaná, s bohatým obrazovým doprovodem, formát: 165x235 mm, knižní blok: 576 stran

*

Ukázka:

Z kapitoly o protéze:

Zpočátku František svůj handicap tajil. Vědělo o něm pouze jeho nejbližší okolí, a pokud někdo upřel pozornost k jeho noze, bylo mu to nepříjemné. Musel se zabývat věcmi, které mu dřív přišly samozřejmé. Například pokud se měl vydat s kamarády či později s kapelou na vícedenní výpravu, musel řešit logistiku, hygienické záležitosti související s ošetřováním nohy a také nocleh. Měl-li spát ve větším kolektivu, dával si pozor, aby nedal podnět k „žertům“, kdy mu někdo například nohu schová. Proto Fanánek nejraději nocoval v odlehlých koutech penzionových ubikací, které mu zaručovaly soukromí.

Každopádně zkazky, které mezi příznivci Tří sester kolovaly, a sice že Fanánkova noha byla hlavním středem pozornosti kdejakého večírku, jsou lživé. František si vždycky dával na protézu pozor, a to i v dobách největšího bonvivánství. Za uplynulých čtyřicet let se „dřevěná noha“ – jak protetické pomůcce s oblibou říká – vymkla jeho kontrole jen několikrát. Jeden takový případ sepsal pro potřeby této publikace:

Od firmy Monitor jsem si vzal třicet kopií LP desky Orlíku, která právě ten pátek vyšla. Měl jsem tedy opravdu horkou novinku. Dostal jsem fakturu na asi 1200 Kčs, což bylo hodně – deska stála padesát korun, zbytek byl můj profit. Nejdřív jsem jel na Bábu – otvíračka jen do devíti, tak aby to navazovalo (strategie!). Tam jsem prodal asi sedm desek a potěšen úspěchem jsem se přesunul na Kovárnu (otvíračka do jedenácti), kde bylo narváno, ale asi ignoranty – prodal jsem pouze dva kousky. Vinárna Orlík to zachrání (otvíračka do dvou!). Zapomněl jsem říci, že v rámci obchodní strategie jsem si dával alkoholické nápoje, abych lépe navodil přátelskou atmosféru... Bleee, dal bych si, i kdybych neprodával nic, to byl běžný páteční scénář – koneckonců ten sled hospod byl dobře nacvičený.

V Orlíku jsem si jako bohatý kšefták mohl dát myslivce s kolou – a taky jsem si ho dal a nejednoho. A to byl počátek sešupu nejen obchodního, ale i osobnostního. Prodal jsem ještě asi čtyři desky a pamatuji si, jak nastupuji do tramvaje, vyrážím směr Braník a mám v podpaží krabici s deskami.

Další vjem je zvukový – vrrrroum... Ticho, potom zase – vrrrouumm. Nerad se probírám, otvírám oči a ležím venku, ‚napolju‘, což je trefný ekvivalent v srbštině. Je světlo a vůbec nevím, kde jsem. Sedám si a zase – vvvrrroumm, hodně, hodně blízko! A teď to vidím: je to auto, projíždějící asi metr či dva ode mě. Na silnici nejsem, sedím na trávě, ale – vrrroumm. Auto z druhé strany. Tak hlavně že nejsem na silnici...

Koukám kolem sebe, nějak je mi to povědomé a pak vidím na elegantním činžáku nápis Domy knihtiskařů. Jsem doma! Tedy pomyslně. Jsem na Jeremenkově třídě a sedím na dělicím travnatém pásu mezi dvěma dvouproudovými pásy vozovky. Hustýýý...

No tak se zvednu a půjdu pryč – ale nemám dřevěnou nohu. Začínám se v mírné panice otáčet na zadku kolem dokola, marně šmátrám (nikoli „ve všech třech švech pohovky“). To je hooodně špatný... Tak sedím a nejsem schopen vymyslet náhradní řešení. Mobily neexistují. Najednou slyším hulákat nějaký hlas z domu naproti knihtiskařskému, nerozumím, co volá, a z vrozené plachosti dělám, že neslyším. Na potřetí rozeznám, že volá: „Haló, mladej! Haló!“

Tak to se musím otočit a reagovat. „Ano?“

„Tu botu máš na druhý straně!“ A ukazuje na trávník před domy odborářů z tiskáren.

A tam je, já ji vidím! Není to samozřejmě „bota“, ale protéza s botou i ponožkou, leží asi metr od chodníkového obrubníku. Tak vstanu – a zase si sednu, protože mi chybí noha. Jak se k ní dostanu? Provoz je docela silný, je sobota brzy ráno a už se jezdí na chaty...

Vzchopím se, těžce drže rovnováhu doskáču na kraj silnice a čekám. Vrrrouumm... Vrrrooouum... Vrrroummm... Teď! Skáču dlouhými kroky přes silnici, blížící se škodovce unikám s rezervou. Nazouvám nohu, šťastný, že jsem kompletní, a pak jako rána palicí – vzpomínka na krabici s deskami!

Koukám kolem místa, kde ležela noha, zda tam ta krabice není. Není... Na travnatém pásu, kde jsem se probral, taky nic. Zoufale se motám sem a tam, prohlížím místa za zastávkou, za popelnicemi, za zídkou před trafikou – marně. Tedy to je ztráta! Z peněz, co jsem utržil za prodaných dvanáct desek, mi zbývá asi tři sta padesát... Mohlo to být horší!

Ale faktura na 1200 Kčs mě sráží do černé beznaděje, vždyť to je můj „čid“, tedy částečný invalidní důchod na dva měsíce. Napadá mě, že se vydám na Bábu, kde budou brzy otvírat, a tam se zeptám, zda mne včera někdo nepotkal a neví o osudu desek, ideálně, zda je někdo nemá u sebe.

Seděl jsem tam až do večera, pil pivo a ptal se každého z kumpánů, kteří postupně přicházeli, zda mě včera neviděli a zda nevědí o mé krabici s deskami. Od mnohých jsem se dozvěděl, že mě viděli, ale já je asi ne, protože jsem byl v příšerném stavu. Jedni tvrdili, že jsem krabici měl, druzí, že nikoliv. Nedalo se to brát jako výpověď v detektivce, protože sami museli být v tu hodinu našrot a jejich „jednooké království“ neznamená, že podají přesné informace.

Desky se nikdy nenašly, já jsem zaplatil Monitoru fakturu a byl jsem rád, že jsem nepropadl hamižnosti a nevzal si na prodej víc nosičů. Cenné zjištění byl fakt, že „byznys“ je další oblast lidské činnosti, která se nesnese dobře s alkoholem.