Jan Hlaváč: PŘÍPADY ELIŠKY HRONKOVÉ

Případy Elišky Hronkové

Sedm detektivních příběhů z císařské Prahy roku 1864

Rok 1864, do něhož je vsazeno sedm detektivních příběhů z Prahy, není ničím výjimečný. Má blíže k dnes už poněkud zaprášeným časům českého národního obrození než k epoše, kdy se začal rodit „nový svět“ s honosnými budovami, širokými osvětlenými bulváry a bezmeznou vírou v technický pokrok...

Ale i v roce 1864, zdánlivě klidném, bují v Praze zločin. Na vyšetřování dohlížejí soudci a jedním z nich je rada Jindřich Hronek. Protože zastává významný a dobře placený úřad u zemského trestního soudu, jeho rodina patří mezi společenskou smetánku. Hronkovi mají pronajatý velký byt na Starém Městě a na rozdíl od většiny obyvatel Prahy nebojují s nouzí. Mohou si dovolit poslat syna Hansiho na studia práv do Vídně a bystré dceři Elišce dopřát alespoň omezené vzdělání v německé vyšší dívčí škole.

Eliška Hronková... O ní budeme vyprávět především. Tahle teprve sedmnáctiletá dívka má výjimečný talent pro vyšetřování zločinů. Kdyby se narodila jako muž, snad by ji čekala kariéra ve státních službách. Jenže teď se od ní očekává jen jediné: aby se jednou dobře vdala a plnila roli vzorné manželky a hospodyně. Naštěstí je Eliška dost chytrá a tvrdohlavá na to, aby se jako vyšetřovatelka dokázala prosadit i v době, která nadaným ženám příliš nepřeje...

Specifikace: Vázaná s přebalem, s obrazovým doprovodem, formát: 145x205 mm, 400 stran

Stáhnout ukázku v PDF

*

Ukázka:

Dívka zůstala bezvládně viset na dřevěné desce pomalované magickými obrazci. Ruce a nohy doširoka roztažené a připoutané k tabuli koženými řemeny. Na mléčně bílém těle měla méně ošacení, než dovoluje slušnost – kolem beder červený střapatý šátek ověšený lesklými penízky a hruď nad odhaleným břichem natěsno obepnutou pestrým látkovým pásem s indickými vzory. Hlavu se šmukovou čelenkou měla svěšenou. Z pravého oka, ve kterém vězel vrhací nůž, jí vytékal pramínek krve...

Konečně někdo vykřikl. A po něm další. Lidé, kteří seděli u kavárenských stolků, se začali zvedat.

„Eliško, nedívej se tam!“ nakázala Matylda Hronková dceři a vstala od stolu tak rychle, že si málem převrhla kávu.

Eliška ovšem nemohla odtrhnout oči od toho hrozného a zároveň bizarního výjevu, který jistě nemohl být součástí vystoupení.

To už u zraněné, nebo snad dokonce mrtvé dívky stáli dva komedianti – vrhači nožů navlečení do plandavých orientálních kostýmů.

„Dottore! Dottore!“ zvolal – snad italsky – ten drobnější a jeho vyšší, mnohem statnější kolega naléhavě křikl do potemnělého sálu Kalousovy kavárny:

„Není tu doktor?“

Od stolku úplně vzadu skutečně vstal nějaký muž, na doktora ovšem poněkud mladý.

„Roztáhněte někdo závěsy!“ poručil, když se vrávoravě prodral hloučkem zvědavců, kteří se během chvilky nahrnuli k vrhací desce. Bezvládné dívce opatrně zvedl hlavu.

„Co je s ní?“ – „Je mrtvá?“ – „Dýchá?“ ozývalo se z publika, které tušilo senzaci.

Eliška konečně vstala a vypadalo to, že chce vykročit k místu neštěstí.

„Elso!“ vřískla jí za zády matka. Takhle dceru oslovovala, když byla rozčílená. „Jdeme pryč, tohle není nic pro tebe!“

Eliška matce neochotně vyhověla. Když vyšly z kavárny, všimla si:

„Támhle jdou dva strážníci – neměla bych jim říct...“

„To není tvoje starost,“ odsekla Matylda Hronková, očividně otřesenější než její dcera.

*

O hlavní postavě:

Eliška Hronková přišla na svět 27. listopadu 1847 v Pardubicích. Od šesti let ji vzdělávala domácí učitelka, která ovládala češtinu, němčinu, španělštinu a latinu, ale na dívku hovořila jen česky a německy. Elišku nadchla pro matematiku a přírodní vědy a také ji naučila hrát šachy a go. V roce 1858 se Hronkovi přestěhovali do Prahy, neboť Eliščin otec byl jmenován soudcem zemského trestního soudu. Dívka začala navštěvovat německou vyšší dívčí školu, s úrovní výuky ovšem nebyla spokojena. Od sedmi let hraje na klavír, ale příliš jí to nejde. K reprodukčnímu umění nemá vztah – o to raději má literaturu a filozofii. Baví ji vařit. Od dětství si nerozuměla s matkou ani se svými vrstevnicemi, které ji považovaly za chladnou a bezcitnou. Nikdo ji nikdy neviděl plakat. Eliška má o šest let staršího bratra Hansiho, který studuje práva a s nímž nemá žádné společné zájmy. Se svým snem stát se spisovatelkou se nesvěřuje.